Ten velký den nastal 21.9.2006. Pelíšek, hračky a misky připraveny. Dovolená zařízená a omluvenka synovi do školy napsaná. Nikdo nemohl dospat. Po příjezdu nás, jako vždy přivítala celá smečka. Marcela byla smutná a já naměko, jen Ájinka si z nás nic nedělala, ještě prohnala sestřičku a jeli jsme domů. Většinu cesty prodřímala a tak byla po příjezdu odpočatá a hned šla na průzkum zahrady a později i domu. Od prvního dne si bez problémů zvykla, nekňučela, nebrečela a to ani v noci. Prostě klidá a vyrovnaná holčička.

a

a

a

a

a

Andílek s čertem v těle

  Tohle přirovnání fakt sedí. Ájinka doma za celou dobu nic nezničila, neroztrhala ani nerozbila, je strašně hodná, poslouchá a rychle pochopí, co se od ní chce. Už bez problémů zvládá povely - sedni, lehni, stůj, dej pac, dej mi pusinku ( trochu riskantní, je zde velké riziko kousnutí do nosu, rtu, uší ), pojď vzbudit pána ( stejná rizika, ale jen pro manžela :o)) a náš nejoblíbenější - jdeme ven.

Ale není šťastnější štěňe, když necháte v dosahu pantofle, ponožky, kapesník, prostě všechno co ví, že se brát nesmí a jí se to povede. To se pak přijde se svým úlovkem pochlubit a tak dlouho chodí okolo a provokuje, dokud se sní nezačneme honit. Lítá celým bytem jak kulový blesk dokud se ona i její ,,oběť" neunaví a pak na povel vzorně svůj úlovek přinese. Takže, když se nad tím zamyslím, Ájinka umí i povel přines, jen trochu specificky pojatý :o)

a

a

a